Lidé jsou různí aneb O komunikaci v překladu

Lidé jsou různí aneb O komunikaci v překladu

Problematika lidského dorozumívání se v poslední době začíná jevit v jiném světle. Zájem se přenáší z nástrojů dorozumívání na jiné složky a úrovně – na komunikační procesy. V prostoru vytvářeném slovy, v tzv. "světech ze slov", se konstruuje lidský svět a kultura, konstituují se všechny jejich pojmové a významové kategorie, např. předmětný svět, vědomí, poznání, kultura, historie. Vzniká i instituce duchovních světů. Teorie komunikace se pokouší odpovědět na otázku, jaké pragmatické předpoklady musí existovat, mají-li se uskutečňovat dorozumívací procesy. Komunikovat ovšem znamená sdílet nejen myšlenky, ale i dojmy, emoce, hodnotové orientace apod. Pro překlad je v této souvislosti důležitý hermeneutický pohled na problém, neboť ústřední kategorií hermeneutiky, vědy o interpretaci,  je "rozumění" chápané jako proces.

Začlenění jazyka do životní formy určité kultury vytváří rámec, který ovlivňuje naše chápání mimojazykové skutečnosti. V závislosti na stupni zafixování a stanovení pravidel používání jazyka vznikají světové názory, které jsou více či méně závazné pro určité sociální skupiny (např. politické, náboženské, generační, sexistické).

Světonázorově relevantní jsou například frazeologismy, z nichž řada jich je ideologicky zbarvených. Z podobných fenoménů vyplývá skutečnost, že užívání jazyka větší či menší měrou vyjadřuje určitý světový názor či ideologii, aniž si to jeho uživatelé uvědomují.

Jako příklad uveďme světonázorovou relevantnost určitých aspektů normy a z toho vyplývající požadavky na kompetentnost překladatele.

1. Etnocentrické tendence normy jednotlivých jazyků. Četné lexémy, frazeologismy a metafory obsahují ve svém zafixovaném obsahu pozitivní nebo negativní konotace odrážející světový názor příslušných skupin.

2. Androcentrické tendence normy jednotlivých jazyků. Zabývá se jimi především feministická lingvistika. Např. označování povolání, funkcí (rada/radní x radová)

3. Antropocentrické tendence normy jednotlivých jazyků. Zkoumají se i z hlediska ekolingvistiky. Např. dvojice škůdci x užitečná zvířata jsou v různých kulturách rozdílně pojímány.

Z hlediska překladu tak nabývají vedle vnitrotextových instrukcí důležitosti také vnějazykové determinanty[1]. To jsou faktory, které spoluurčují jazykovou podobu výchozího i cílového textu. Podle K. Reißové patří k vnějazykovým determinantám užší situační zřetel, ten platí pouze pro dílčí textové pasáže a týká se například narážek, aluzí, intertextových segmentů, citoslovcí, nedopovězených náznaků atd. Překladatel musí být v takovém případě schopen hledat optimální ekvivalenty v cílovém jazyce.

Faktor času je podstatný zvláště v případě, že text je pevně spjat s jazykem určité epochy.

Faktor místa se projevuje především v oblasti reálií a zvláštností spjatých buď s kulturou výchozího jazyka, nebo s kulturou dějiště líčeného děje a událostí. Překladatel by se měl pokusit co nejvíce omezit komunikační ztrátu. K dispozici je například překlad kalkem, překlad s vnitřní vysvětlivkou, s poznámkou pod čarou apod.

Determinanta příjemce je důležitá, neboť adresát překladu se v mnoha ohledech liší od adresáta originálu.

Determinantou producenta jsou míněny informace o autorovi originálu, které jsou nějak relevantní pro formulování výchozího a tedy i cílového textu.

Determinanty afektivní implikace, které se projevují ve výchozím textu, by měly být patrné i v textu cílovém a úkolem překladatele je správně rozpoznat a interpretovat jazykové prostředky, kterými byly v originálu vyjádřeny například sarkasmus, ironie, pohrdání apod.

(ifv)